Cestopis po Kubě (2. část)

8. den – Trinidad

Dnešní den nezačal dobře. Hned ráno přestane odtékat WC a mě nenapadne nic lepšího, než už i tak plnou mísu (naštěstí jen plnou vody:-)) znovu spláchnout, takže se najednou voda začne hrnout přes okraj jak v hrnečku vař. Naštěstí je po ruce nějaká nádoba, kterou vodu vybírám a leju do sprchy. Myslím, že další detaily není potřeba líčit. Snad už jen to, že nakonec stejně musíme jít za Taniou, která posílá bráchu v komplet bílém oblečení a řetězem kolem krku, aby nám WC opravil jak jinak než zvonem. Určitě si dokážete představit jeho nadšení. Ale zvládnul to a my můžeme vyrazit do města. Z toho plyne ponaučení – na Kubě opravdu neházejte toaleťák do WC. Ve městě opět potkáváme naše staré známé. Trinidad zas tak velký není. Už od samého rána si začnou v uličkách kolem hlavního náměstí Plaza Mayor prodejci rozestavovat stánky se suvenýry (trička, bižuterie, dřevěné výrobky, klobouky, tašky…), až se uličky stanou skoro neprůchozími. Jestli chcete nakoupit nějaké dárky domů, udělejte to tady. Za dopoledne zvládáme navštívit továrnu keramiky Casa Alfarero, která je sice dál od centra, ale aspoň si prohlédneme i části, kam turisti běžně nechodí, a muzeum Historical Municipal, ve kterém stoupáme na věž s nádherným výhledem na celé okolí Trinidadu. Překvapivě znovu potkáváme naše kamarády.

Ve dvě odpoledne nasedáme na hop on-hop off bus a jedeme si užívat Karibik na Playa Ancón (konečná busu), kde strávíme zbytek odpoledne. Podle průvodce to má být nejkrásnější pláž na jihu Kuby a asi to bude pravda. Moře je průzračné, na břehu je spousta mušlí a když půjdete po pláži kousek dál od posledního hotelu, budete mít pláž sami pro sebe. Jenže se západem slunce nalétávají krvelační komáři, kteří na nás během pár minut zaútočí rychlostí blesku a oblečení jim není na překážku. Rychle se teda balíme a jsme rádi, že v šest večer přijíždí bus a můžeme jet zpátky do města. Po sprše vyrážíme ven. Všude je zase plno lidí, na spoustě míst hraje živá hudba a tancuje se. Na večeři tentokrát volíme turistickou restauraci La Terraza.

9. den – Topes de Collantes

Nad ránem nás budí řev čerpadla, které s přestávkami dělá randál až do rána, takže se vůbec nevyspíme. Vstaneme teda brzo a jdeme se projít do města, které se teprve probouzí a konečně si ho můžeme užít bez davů turistů. Když se vracíme domů, už tam domácí běhají celí běsní, na dvoře je mokro a nikdo s námi nemluví. Tania nám pak řekne, že v se noci rozbil motor čerpadla na vodu, tak se to snaží opravit. Do toho navíc můj kluk chytil střevní chřipku, takže od rána lítá, což je docela problém, když nefunguje voda. Dopoledne radši vyklízíme bitevní pole a jdeme shánět dopravu do přírodního parku Topes de Collantes. Místní cestovky nabízejí organizované výlety, ale to nechceme, tak jdeme smlouvat s taxikáři. Začínáme na 50 CUC a skončíme na 35, což je přijatelný, tak jedeme. Vyfasovali jsme řidiče, co má evidentně rád zlato (zuby, hodinky, řetězy) a posilovnu, což úplně nesedí ke “káře”, kterou jedeme. Starý moskvič těsně před rozpadem. Cesta je dlouhá jen 20 km, ale od moře musíme vystoupat do asi 800 m, navíc jsou všude samý zatáčky a naše auto to nezvládá. Jen co vyjedeme, auto začne řvát, smrdět a divně bouchat, v kopcích mu navíc dojde dech, takže musíme dát pauzu a chladit motor. Cesta nám tak trvá asi hodinu. Topes má nejlepší síť turistických stezek a většinu z nich si můžete projít sami bez průvodce, což na Kubě není moc obvyklé. My jsme se rozhodli pro túru k vodopádu Salto del Caburní. Řidič nás vysazuje u návštěvnického centra a hotelu Kurhotel (což je mimochodem strašně odporná komunistická stavba), odkud jsou to k vodopádu asi 3 km, a dává nám rozchod na 3 hodiny. První půl kilometru je asfaltka a hodně strmý kopec dolů, pod kopcem je stánek se suvenýry, pán na nás haleká, že dolů jde každý s úsměvem, nahoru už ne (to netušíme, že má pravdu), u mýtné brány zaplatíme vstup (10 CUC) a pak už jdeme jenom po kamenité nebo hliněné cestě. Vzhledem k tomu, že je po dešti, je místy bahno, klouže to a už zase máme boty obalené červenou hlínou. Dolů k vodopádu jdeme přes hodinu, je strašný dusno a docela potkáváme v protisměru dost lidí. Nakonec se u vodopádu nestačíme divit. Je kaskádovitý, vysoký asi 60 m a přes kameny se valí do tůní a propastí. Naštěstí se u vodopádu zrovna balí k odchodu velká skupina, tak tam zůstáváme skoro sami. Jdeme do plavek a skáčeme do vody. Je ledová, ale v tom vedru je to parádní osvěžení. Zůstáváme asi 20 min a pak už se musíme vrátit, aby řidič neujel. Ale nemá zaplaceno, tak se zas až tolik nebojíme. Výšlap od vodopádu je fakt záhul, po pár minutách není osvěžující koupel ani znát, smích nás opravdu přechází. Ale když se blíží konec, nálada se zlepší a pán od stánku za námi běží, že jsme šampioni, že se smějeme a dává nám kolem krku nějaké korále ze semínek jako dárek. Stejně mu dáme pár drobných, protože to je evidentně dobrák od kosti.

Doma na ubytování je pořád dusno, k tomu všemu jim ve vedlejším pokoji spadla ze zdi klimatizace a čerpadlo pořád nejde. Tania se nás ptá, kdy budeme odjíždět a asi nám chce naznačit, že už se nás chtějí zbavit. Mýmu klukovi je pořád zle od žaludku, ale musíme si zajistit dopravu na zítřek do Santa Clary, tak jdeme na nádraží zjišťovat busy. Jenže zavírají už v půl čtvrtý, takže si musíme domluvit taxi. Chceme se cestou ještě zastavit ve Valle de los Ingenios, prý to není problém, pojedeme sami autem a ráno v 9 nás někdo nabere. Ráno to tak ale nebude. Můj kluk má zřejmě horečku, tak jde domů ležet a já jdu courat po městě. Po hodině se jeho stav nelepší, spíš naopak, Tania mu vaří čaj, bere si prášek a spí, tak jdu holt sama na večeři. Moc se mi sice nechce, ale o hladu taky nebudu.

10. den – Manaca Iznaga, Santa Clara

Ráno nás čeká balení a přesun, můj kluk pořád běhá na WC, tak nevím, jak cestu zvládne. Paní domácí má proslov, že když nebude jíst, bude běhat furt, tak do sebe nacpe aspoň chleba. V 9 fakt přijde taxi, ale sedí v něm už další 2 lidi s dítětem, takže jsme naštvaný a hádáme se o ceně. Chceme jet levněji, když je nás víc. Nakonec usmlouváme aspoň 10 CUC. Jedeme ve starý americký káře s řidičem na přední sedačce. Cestou jedeme přes Valle de los Ingenios (Údolí cukrovarů), kde stojí desítky lisů na cukrovou třtinu z 19. století, sklady a panská sídla. Zastavujeme v Manaca Iznaga, středobodu údolí. Sídlo bylo postavené v roce 1750 a jeho majitelem byl Pedro Iznaga, bohatý obchodník s otroky. Můžete vystoupat na 44 m vysokou věž, která sloužila právě k hlídání otroků a zvon před haciendou Pedra je měl svolávat. Naštěstí dneska už nic takového nehrozí a z věže se můžete pokochat výhledem na celé údolí obklopené štíty Sierra del Escambray.

Pak už nás čeká jen dvouhodinová jízda do Santa Clary, města, které osvobodil Che Guevara od Batistovy vlády a zároveň tím odstartoval období vlády bratrů Castrových. Taxi nás vysazuje přímo před casou, kterou máme zase domluvenou předem. Tentokrát nebydlíme s místními, ale společně ještě s jedním pokojem pro sebe máme celý dům. Chceme se jít podívat do továrny na doutníky, ale po průzkumu místních cestovek zjišťujeme, že dneska továrna zavřela ve 13.30, tak máme smůlu. Bicitaxi se teda necháváme dovést k pomníku Che Guevary Conjunto Escultórico Comandante Ernesto Che Guevara na Plaze Revolución. Obrovské náměstí střeží bronzový Che a na mě z toho dýchá touha po nadvládě a velení. V zadní části pomníku je mauzoleum (ostatky Che a jeho dalších spolubojovníků) a muzeum v jednom, vstup tam je zdarma. Dozvíte se tady spoustu zajímavostí o životě Che, třeba to, že žil také v Československu. Když vidíte, co všechno způsobil a jak masově zabíjel, nechápu, že měl a ještě dneska má tolik obdivovatelů.

Ve městě ještě jdeme do katedrály s řadou vitrážových oken a podívat se na nástěnné malby udělané v komiksovém stylu, které se týkají americko-kubánských vztahů, válčení nebo kubánské guerilly. Malby najdete cestou od pomníku Che. Pak už nás čeká poslední zastávka týkající se Che – Monumento a la Toma del Tren Blindado, což je obrněný vlak, který v roce 1958 Che a další revolucionáři vykolejili pomocí buldozeru a Molotovových koktejlů. Tím byla nastolena vláda Fidela, což Kubánci dodnes oslavují. Ve vagonu vlaku je dneska muzeum, ale my jsme přišli pozdě, takže jsme si to obešli jen zvenku. Působilo to na nás dost bizarně. Cestou zpátky se stavujeme v kavárně Revolución Cafe Museum na Calle Independencia, což je další muzeum a kavárna v jednom oslavující revoluci, ale aspoň tam mají dobrý čaj a drinky. Pak už máme Che dost, tak se vracíme na náměstía Parque Vidal, kde se scházejí všichni místní (nejenom proto, že je to jedno z mála míst, kde se můžete připojit k internetu). V altánku uprostřed náměstí tu dvakrát týdně (čtvrtek a neděle) od osmi večer hraje městský orchestr a my máme štěstí, že je zrovna jeden z těch dvou dnů, takže si sedneme na lavičku, posloucháme a pozorujeme ruch kolem. Po deváté večer nás déšť vyžene domů.

11. den – Varadero

Ráno v 9 nás zase nabírá taxi, které nám domluvila domácí a spolu se dvěma Němci míříme do Varadera. Tentokrát máme celkem moderního Peugeota, který má jako první auto na Kubě bezpečnostní pásy. Poznatek – pokud má auto na Kubě pásy, musíte je použít, pokud je nemá, je to jedno. Cesta ubíhá rychle a kolem poledne už jsme v turistickém letovisku. Přemýšlela jsem, jestli sem vůbec jet, protože tyhle válecí letoviska nemám ráda, ale máme poslední dva dny, tak jsme si řekli, že je strávíme u moře, Varadero je při cestě do Havany a nic jiného bychom nestihli. Sice máme domluvenou casu od domácí ze Santy Clary, ale nelíbí se mi, tak jdeme sami něco hledat a máme štěstí, protože hned napoprvé najdeme obrovský apartmán se zahradou 3 min od pláže. Ve Varaderu jsou většinou turistická letoviska, kam jezdíte se zájezdem. Čím víc na východ poloostrova, tím luxusnější a dražší hotel je (hotelová zóna). Na západní straně (město Varadero) jsou casas particulares, kde vás ubytují i bez rezervace, ale v sezóně se vyplatí si zamluvit ubytování předem. Musím říct, že pláž je tady fakt obrovská a dlouhá (20 km), ale taky tady dost fouká vítr, písek šlehá do těla, jsou velké vlny a silné proudy. První den se sice koupeme, ale na plavání můžeme zapomenout. Po pláži chodí i plavčíci a jakmile jdeme trochu dál od břehu, už pískají. Zbytek odpoledne trávíme koupáním, procházkami po pláži nebo po městě, kde ale není nic zajímavého. Na večeři jdeme do státní restaurace (opět dost hrůza) a pak na drink do místního baru, kde si k nám sedá Kubánec Alexis a hrozně si chce povídat anglicky, i když to neumí. Nakonec si přes hodinu povídáme španělsko-anglicky a rukama nohama o našich životech. Alexis má zbytek rodiny na Floridě a nadává na Trumpa, protože ho nechce za rodinou pustit.

12. den – Varadero

Po snídani si kupujeme lístky na hop on-hop off bus (Varadero Beach Tour), který jezdí po celém poloostrově, a jedeme na Calle 13 shánět lístky na bus zítra do Havany. Je to docela problém, obejdeme několik cestovek, na nádraží kancelář Viazul, ale všichni mají plno. Jediná možnost je v 9h ráno. Chtěli jsme v Havaně strávit už jenom večer, ale museli bychom si zase brát taxi, což nechceme, takže si nakonec kupujeme ty lístky na ráno. Doporučuju vám si lístky z Varadera do Havany zarezervovat přes Viazul dostatečně dopředu. Nakonec nám to zařizování zabere skoro celé dopoledne, a pak konečně můžeme vyrazit na pláž. Dneska není vítr ani vlny, tak si užíváme poslední den u moře. Na večeru se rozhodneme, že si busem objedeme poloostrov a dojedeme až na konec, což se ukáže jako pěkná blbost a vůbec vám to nedoporučuju. Strávíme v buse skoro hodinu a půl objížděním hotelových komplexů, jinak tam opravdu není nic zajímavého. Takže kdybyste taky měli tenhle nápad, že si Varadero prohlídnete z busu, rychle na to zapomeňte. Je to ztráta času. Po příjezdu si dáme piknik na pláži a užíváme poslední krásný západ slunce na Kubě. Na spaní samozřejmě nesmí chybět Ron Collins. Připadá mi, že už mi místo krve proudí rum, ale na Kubě je skoro levnější než voda, tak to nekupte:-)

13. den – Havana

Brzo ráno ještě dáváme poslední koupání v moři a procházku po pláži a po snídani jdeme čekat na bus k hotelu Dos Mares. Jenže bus objíždí všechny možný hotely, takže místo v 9 přijíždí až v 10. Lehce po poledni vysedáme v Havaně u pevnosti a jdeme hledat casu, kterou máme domluvenou z Varadera. Tentokrát jsme chtěli zůstat ve staré Havaně. Po městě proudí davy lidí, všude hraje živá hudba a snad všichni vyrazili do ulic. Kupujeme dárky domů, doutníky a nějaké blbosti. Kupodivu nám zbývají nějaké peníze, tak jdeme zkusit usmlouvat projížďku městem ve staré “Americe”. Všechny stojí u Parque Central. Začínáme na 50 CUC za hodinu, ale usmlouváme to na 30 a máme nádherný červený kabriolet Ford Fairlane. Projížďka trvá hodinu, sice jsme už na hodně místech předtím byli, ale to nevadí, stojí to za to.

Na večeři tentokrát jdeme do malého rodinného podniku daleko od Plaza de la Catedral. Cestou zpátky na casu zastavujeme v baru, kde hraje živá hudba a kde je většina místních, jenom pár turistů. Na baru sedí Kubánka v šatech a pořád se rozhlíží kolem. Zřejmě na někoho čeká. Během večera začínají přicházet další a další Kubánky různého věku, všechny namalované a vyfiklé a pohledem od hlavy až k patě sjíždějí každého chlapa, který vejde dovnitř. Když přijde Kubánec ověšený zlatem, všechny se na něj sesypou. Dojde nám, že to jsou místní jineteras (lehké děvy). Je zábava pozorovat, jak mezi sebou soupeří o zákazníky, ale bohužel ve tři ráno vstáváme, takže v půlnoci musíme z baru odejít, i když nás zajímá, která vyhraje.

14. den – Odlet

Vstát po třech hodinách spánku není sranda, ale musíme se vykopat. Ve 4 nás má nabrat taxi na letiště, ale klučina je nedočkavý, takže nám klepe na dveře už ve tři čtvrtě. Na letišti jsme během půl hodiny, odbavení je rychlý, žádná velká kontrola a před sedmou ráno už odlétáme. Tím náš kubánský roadtrip končí.  

Kuba – praktické informace

Kuba je největší ostrovní stát v Karibiku. Na délku má 1200 km a na šířku místy až 190 km. Co se dá stihnout za 8 dní? Jaké jsou naše zkušenosti? Jak je to tu s penězi, ...

Více

Cestopis po Kubě (1. část)

Karibik, sluníčko, pláže, doutníky, levný rum, žhavé latinské rytmy, pomalé životní tempo, americké veterány, panenská příroda, rozpadlé domy, fronty do obchodů, nedostatek zboží, slabá infrastruktura, dvojí měna, ekonomická izolace od zbytku světa a soukromé podnikání ...

Více

Mohlo by se Vám také líbit

Málaga – prosluněné město dvou slavných rodáků

Córdoba – město kontrastů provoněné pomerančovníky

Na čem si pochutnáte v Litvě

Šumava