Cestopis po Kubě (1. část)

Karibik, sluníčko, pláže, doutníky, levný rum, žhavé latinské rytmy, pomalé životní tempo, americké veterány, panenská příroda, rozpadlé domy, fronty do obchodů, nedostatek zboží, slabá infrastruktura, dvojí měna, ekonomická izolace od zbytku světa a soukromé podnikání ve stínu diktatury. Nejen to je Kuba. Jedinečný a největší ostrov v Karibiku, nedaleko od mexického Yucatánu a americké Floridy. Země barev a kontrastů, kde doposud vládne socialistický režim, i když oproti minulosti uvolněný. Kuba je jiná. Vyrazte tam co nejdříve, abyste si jí ještě užili.

Kuba není zrovna malý ostrov (1200 km na délku a až 190 km na šířku), takže byste potřebovali 3-4 týdny, abyste jí stihli projet. My jsme měli jenom 13 dní čistého času a při plánování jsem se rozhodovala, jestli je lepší vidět míň zajímavostí, ale v klidu, nebo v rychlosti projet větší část. Rozhodli jsme se pro první variantu a udělali jsme dobře. V tomhle a dalším článku najdete náš podrobný program, zážitky a postřehy z cestování. Pokud vás budou zajímat praktické rady a tipy a na kolik vás cestování po Kubě vyjde, najdete to už brzy v dalším článku. Ale teď už pojďme k našemu objevování tohoto nezapomenutelného ostrova.

1. den – Cesta

Letíme v poledne z Mnichova se čtyřhodinovým přestupem v kanadském Torontu. V deset večer letadlo dosedá v Havaně, bez problémů procházíme imigračním (víza máme z Prahy) a jdeme si vyzvednout bágly. Ubytování na první dvě noci máme zajištěné z Čech u paní Heleny, Češky, která se na Kubu vdala v 60. letech a dodnes tam zůstala. Je jí už skoro 80 let, ale je neuvěřitelně vitální. I když je na Kubě omezený přístup k internetu, Helena na maily reagovala rychle, dokonce nám domluvila i odvoz z letiště a je to tak poprvé, co na nás v příletové hale někdo čeká s cedulí s mým jménem. Po dlouhé cestě jsme unavení, ale všechno klape na jedničku a za 20 min už jsme u Heleny v domě ve čtvrti Nuevo Vedado a padáme do postelí.

2. den – Havana

Helenina pomocnice nám ráno připravuje snídani na terase, kde se potkáváme s českým manželským párem, který už se večer chystá k odletu. Povídáme si s nimi o zážitcích z Kuby, pak si k nám přisedá i Helena a vypráví nám o tom, jaká Kuba byla dřív a jak se nástupem Fidela a ekonomickou krizí na konci 70. letech všechno změnilo. V 50. letech Kuba zářila, byla bohatá, prosperovala, stavěly se domy z mramoru, dámy chodily ve vysokých podpatcích a šatech, pánové řídili naleštěná auta. Pak přišla vláda jedné strany, zatýkání, masové popravy a rychlý exodus tisíců obyvatel ze země. V roce 2011 za vlády Raúla Castra se režim trochu uvolnil, kdy bylo částečně umožněno soukromé podnikání, ale pochopitelně stále pod silnou kontrolou státního režimu. V dnešní době (podzim 2017) mají třeba Kubánci státem daný příděl 5 vajíček na osobu za měsíc, takže Helena si pro vajíčka “nad příděl” jezdí 50 km za Havanu (pochopitelně “načerno”) a měsíční důchod má 10 USD. Spousta Kubánců žije z podpory svých příbuzných, kteří stihli před režimem utéct do zahraničí. Když slyšíme Heleniny příběhy, jsme rádi za to, že žijeme tam, kde žijeme. Ubytovat se na první dny u Heleny byl nejlepší nápad, protože dostáváme spoustu cenných rad a informací.

Menší nevýhodou je, že Helenin dům je asi půl hodiny jízdy busem do centra. Na Calle 23 nasedáme na Havana Bus Tour, dvoupatrový hop on-hop off bus (další naše poprvé, protože normálně turistické busy nevyužíváme), ale podle Heleny je to nejlevnější varianta (celodenní lístek za 10 CUC) a je fakt, že si pohodlně můžeme prohlédnout celou Havanu. Vysedáme u Parque Central (což je i konečná stanice) a pak už couráme po Havana Vieja (Stará Havana), kde najdete většinu turistických zajímavostí. K prohlédnutí Havana Vieja vám bude stačit, když se budete držet čtyř hlavních náměstí – Plaza de Armas, Plaza Vieja, Plaza de San Francisco de Asís a Plaza de la Catedral a jejich okolí. Nevynechejte taky Calle Mercaderes (ulice Obchodníků), dlážděnou pěší zónu, kde je (jak už název napovídá) spousta obchodů, muzeí, restaurací a barů. Taky tady najdete prodejnu doutníků s kuřáckým salonkem. Je to poměrně dost ukryté ve dvoře jednoho z domů, Hostal Condes de Villanueva, ale jestli plánujete nákup doutníků, jděte sem. Mají velký výběr a dobré ceny. My si ale větší nákupy necháváme až na poslední den, kdy se budeme do Havany ještě vracet. Nejstarší městské domy v Havaně najdete na Calle Obispo, rušné obchodní ulici, která je také pěší zónou, ale možná budete mít problém prodrat se davy. V ulici stojí hotel Ambos Mundos, ve kterém pobýval Hemingway, je tam taky  spousta barů s živou hudbou, restaurací a obchodů.

Nebudu vám podrobně popisovat všechny zajímavosti, které můžete v Havaně vidět. Je toho totiž hodně. Ideální je, nechat si na Havanu 2 dny. Za návštěvu určitě stojí pevnost Castillo de la Real Fuerza u Plaza de Armas, jedna z nejstarších pevností v celé Americe. Pevnost je obehnaná vodním příkopem a prohlédnete si v ní třeba obrovskou galeonu (obchodní plachetnice) a různé exponáty z tehdejší španělské říše. Je tam fůra průvodkyň a i když nebudete chtít, některá se vás určitě ujme. Na Plaza Armas je i Palacio de los Capitanes Generales, který má ve zdech mořské zkameněliny. Na náměstí Plaza de la Catedral navštěvujeme, jak jinak než katedrálu San Cristóbal, a pak už hledáme povinnou zastávku všech turistů – bar Bodeguita del Medio, kam rád chodíval Ernest Hemingway. Bar je narvaný turisty, mojito je tady dražší a slabší než všude jinde a barman není zrovna milý, ale jeden drink si dáme, chvíli posloucháme živou hudbu a mizíme. Za mě tohle místo nemá žádnou kubánskou atmosféru.

Ve městě si měníme většinu peněz, protože při cestování po ostrově už by to mohl být problém. Kuba má dvojí měnu, jednu pro cizince (peso convertible = CUC) a jednu pro místní (peso nacional = CUP). O tom, jak a kolik si vyměnit a co za to můžete koupit, vám napíšu v jiném článku. Odpoledne nasedáme na bus a projíždíme celý okruh (cca 2 hodiny), abychom viděli z Havany co nejvíc. Projíždíme si tak třeba Malecón, havanskou třídu táhnoucí se osm kilometrů podél moře, nebo Plaza de la Revolución s pomníkem José Martího, nejvyšší stavbou Havany. Jedeme taky kolem hřbitova Cristóbal Colón, který je národní památkou s mramorovými sochami a náhrobky. Na hřbitov se platí vstup, ale my nemáme tolik času, tak si ho prohlédneme jen z busu, když jedeme několikrát kolem. Večer se zase vracíme do staré Havany a už dost unavení si vybíráme jednu z restaurací u katedrály, což se samozřejmě ukáže jako pěkná blbost, protože tam kde je větší výskyt turistů, tam vás vždycky oberou. My to víme, ale stejně si na každém tripu aspoň jednou naběhneme. Pro tentokrát máme vybráno hned první den, a to dokonce dvakrát. Jednou při kupování doutníků (sice to píšou všude, ale fakt se nenechávejte zatáhnout do žádného dvora, i kdyby ta nabídka vypadala sebelíp:-), po druhý v restauraci (ale dohadujte se s nimi, když dělají, že vám nerozumí a vy jim španělsky vynadat neumíte). No nic, únava je únava. Zpátky k Heleně si bereme taxi, protože busy už pozdě večer nejezdí.

3. den – Viñales

Od Heleny máme domluvený taxi colectivo, které nás nabírá v 7:45. Je to stará americká kára, do které je místo kufru přidělaná další řada sedaček, aby se tam vešlo co nejvíc lidí (má to tak většina aut na Kubě). Kdo má auto, je relativně bohatý, protože může vozit cizince (nebo i místní, pokud na to mají peníze). Asi hodinu projíždíme Havanou a nabíráme další lidi, až nás je tam nakonec 9 namačkaných sardinek a můžeme vyrazit. Dálnice je sice prázdná, ale auto nejede moc rychle, takže do 180 km vzdáleného městečka Viñales přijíždíme až v poledne. Na Kubě je (kromě jiného) super, že se nemusíte vůbec o nic starat, když nechcete. Všichni mají všude někoho známého, kterému zavolají na pevnou linku (v kteroukoliv hodinu) a postarají se o vás. Řidič má od Heleny přesnou adresu, kde nás má vysadit, a před domem už na nás čeká Julio s celou rodinou a úsměvem na tváři. Další věc, která je na Kubě skvělá, je, že bydlíte společně s Kubánci v jejich domech (tzv. casa particulare), takže vidíte, jak opravdu žijí. Samozřejmě že vy máte ten nejlepší pokoj, který musí splňovat určité standardy, pokud ho chce majitel pronajímat. Všechno je pod přísnou kontrolou státu, kterému za pronájem odvádíte většinu peněz, ale i tak je to pro Kubánce vítaný přivýdělek. Naši noví domácí jsou neuvěřitelně milí, vůbec neumějí anglicky a hned po příjezdu nám dělají poctivé mojito, které mi pomůže se trochu rozmluvit španělsky. Když jim řekneme, že bychom chtěli na túru po okolí, hned berou telefon a volají nějakému průvodci, že nás vezme na tabákové plantáže a do hor. Průvodce mi dají k telefonu, mluví docela anglicky, tak si říkáme, že to bude dobrý. Prý máme radši vyrazit na koních, že toho stihneme víc. Já koně nemusím a můj kluk už vůbec ne, ale necháváme se ukecat a ve dvě odpoledne už nás vyzvedává anglicky mluvící chlapík. Jenže záhy zjišťujeme, že to není průvodce, ale jen organizátor, který nás posílá dál. Jdeme pěšky kousek za vesnici, kde už čeká náš “kovboj”. Prcek s kloboukem, který se při sesednutí z koně neustále tahá za “určitá místa”:-) Anglicky neumí ani slovo, a i kdyby uměl, nic by nám asi neřekl, protože celou dobu zarytě mlčí. Jediné, co nám řekne, je, že můj kůň se jmenuje Cuba libre a mého kluka Tequila. Je vedro a koně to evidentně nebaví, protože stejnou trasu chodí kdo ví kolikrát denně (a kdo ví kolik let), takže jdou hlemýždím tempem, tu a tam se zastaví na nějaký keřík nebo trávu a předcházejí nás i pěší turisti. Paráda. Já věděla, že na koně jít nemám. Pak už to přestane bavit i našeho kovboje, zařve “caballo” (španělsky kůň) a koně se rozběhnou. Teda běh je to jenom v mých očích, ve skutečnosti je to menší zrychlení. Jenže já už se vidím rozplácnutá někde v křoví, takže se snažím koně zase zpomalit. A takle to je pořád dokola. Prostě parádní vyjížďka. Asi po půl hodině konečně sesedáme u tabákové plantáže a od kovboje nás přebírá jiný klučina. Bohužel tabák je tou dobou už sklizený, tak nás aspoň zatáhne do chýše, kde se tabák suší, a vysvětluje nám, jak se pěstuje, jak se dělají doutníky a jaké jsou druhy. Chce nám dát ochutnat, což já, jako nekuřák, s díky odmítám, ale můj kluk do mě hučí, ať to zkusím, když už tam jsme. No dobře. Jednou si potáhnu, během pár minut se mi zamotá hlava, takže vybíhám ven z chýše, zvracím a před očima mi létají hvězdičky. Sedám si na lavičku a místní se mi smějou, že si mám dát rum a bude mi líp. Přichází i náš kovboj. Stará se, co mi je a jestli chci jet dál. Asi se mu zželelo blondýny zvracející před chýší, vzal nás na milost a začal na nás dokonce mluvit. Na koně se mi sice nechce, ale vrátit se taky ne, tak zase šplháme do sedla a jedeme dál. Kovboj si dělá srandu a pořád řve “caballo”, Cuba libre se s Tequilou evidentně nemá moc rád, protože se pořád koušou, což mi nahání hrůzu do očí, ale jinak je to parádní. Kolem nás se tyčí mogotes (vápencové útvary), půda je červeno-oranžová, zemědělci obdělávají svá políčka pomocí volů a je tu božský klid. Po blázinci v Havaně je to oáza. Navíc přijíždíme k přírodnímu jezírku, kde se s radostí koupeme a kocháme se při tom výhledy na kopce. Poslední zastávkou jsou kávové plantáže, kde sice nic moc není, ale každá příležitost sesednout z koně je vítaná. Se západem slunce se vracíme do Viñales, loučíme se s našimi “caballos” a kovbojem a s radostí, že jsme to bez úhony přežili, odcházíme. Nakonec to bylo fajn, ale příště radši po svých. Jdeme hned k Juliovi na mojito.

Večeři máme domluvenou u domácích a máme úplnou hostinu. Fazolovou polévku, langusty, rýži, salát a ovoce jako dezert. Všichni se dívají na televizi a nikdo s námi nejí. Jídla je tolik, že nemáme šanci to sníst, i když můj kluk se o to dost snaží. Po večeři se chceme jít projít po městečku a než se převlečeme, Julio se synem už sedí u stolu a dojídají to, co jsme nesnědli. Je nám trapně, že jsme jim nenechali víc, ale kdo to mohl vědět? Při návratu z procházky leje jako z konve.

4. den – Viñales a okolí

Nikdo s námi nesnídá, opět čekají až dojíme. Dneska se chystáme prozkoumávat okolí, protože Valle de Viñales (Údolí Viñales) je kubánským národním parkem a je na seznamu UNESCO. Údolí je 11 km dlouhé a 5 km široké a všude jsou strmé vápencové útvary, tradiční farmy a sušírny tabáku s doškovými střechami. Po zkušenostech ze včerejška volíme pěší túru. V 9 ráno nasedáme na turistický hop on-hop off bus, který jezdí po celém údolí, a necháváme se vyvézt do kopce nad město k hotelu Los Jazmines. Je odtud nádherný výhled na všechny mogotes. Na turistických informacích se ptáme na nějaké trasy po údolí, posílají nás od hotelu z kopce dolů přes políčka až k silnici a pak k nástěnné malbě Mural. Prý to najdeme nebo se zeptáme. Trochu sice bloudíme, po dešti občas zapadáme do červeného bahna, potkáváme krávy, koně, selátko, ale jinak ani živáčka. Kus po silnici pak dojdeme k nástěnným malbám (asi 4 km od města), což je opravdu kýč. Platí se tam vstup, ale malby vidíte už z dálky, takže je podle mě blbost, abyste do areálu šli. My tady čekáme na bus a jedeme přes Viñales na opačnou stranu, konečnou zastávku Rancho San Vicente (asi 6 km od města). Odtud dojdeme pešky k jeskyni Cueva del Indio, kam najíždějí výletní busy turistů z Havany. Je to tu peklo. Jdeme kus pěšky jeskyní a zbytek projíždíme na lodi, protože jeskyní protéká říčka. Kdyby tu nebylo tolik lidí, bylo by to fajn. Cca 2 km odtud směrem zpátky k městečku je jeskyně Cueva de San Miguel, ale u ní jen pokoukáme z venku, protože nám akorát jede bus zpátky a na další bychom museli čekat hodinu a půl.

Doma nám Julio oznamuje, že v celém městě nejde elektřina, jestli nám to nevadí. A nám to nevadí. Proč taky? Je ještě brzo, tak už jenom nalehko jdeme na malou procházku za město a kocháme se výhledy zase z jiné strany. Když se vracíme, v naší ulici je živo. Všichni jsou před domy, dospělí si povídají, děti pobíhají nebo si hrají. Je to proto, že elektřina pořád nejde. I Julio, který se na nás dva dny obrací jenom s dotazem “perfecto?”, se s nefungující elektřinou (a televizí) rozmluví, sedne si s námi před dům do houpacího křesla (které je mimochodem pro Viñales typické) a vyzvídá, jestli se u nás máme líp (protože jsme taky přece měli komunismus), kam můžeme jezdit a co si můžeme koupit. Ptá se, za jak dlouho mi přijde mail, kdyby mi chtěl napsat, jestli by k nám někdy mohl přijet, až našetří a že může mít jen jednoho syna, protože víc dětí by neuživil. A mně v tu chvíli dochází, že spoustu věcí bereme jako samozřejmost a že Julia už nikdy neuvidím, i když bych mu moc přála, aby se podíval aspoň do Havany, kde nikdy nebyl. Doma se nedá kvůli elektřině uvařit, tak jdeme do restaurace. Tam mají generátory. Celé městečko je ve tmě, ale všude je živo. A zůstane to tak až do noci, kdy se najednou ozve radostný výkřik, ulice se rázem vylidní, svíčky zhasnou a v oknech se objeví odlesky televizí. Noc ztratí svoje kouzlo a my se z dob minulých vracíme do reality. A zapneme si větrák, protože v pokoji se nedá vydržet.

5. den – Playa Girón (Bahía de Cochinos)

Ráno se loučíme s celou Juliovou rodinou, uděláme si společnou fotku, znovu slibují, že k nám přijedou a mávají z terasy, dokud jim naše auto nezmizí z dohledu. Je nám to líto, protože byli neuvěřitelně milí a cítili jsme se tam jako doma. Jedeme zase taxi colectivo a čeká nás dlouhá cesta. Skoro 400 km jihovýchodně až do Zátoky sviní. První část cesty je rychlá, je nás jen 5 a libujeme si, jaký jsme tentokrát vyfasovali auto. Jenže před Havanou zastavujeme, je tam dalších 10 aut a začínají škatulata. Přehazujou si nás z auta do auta podle toho, kam kdo jede. Pořád na někoho čekáme, až tam strávíme přes hodinu. V druhém autě nás jede zase 9, a to už tak rychlí nejsme. Poslední přesedání nás čeká v Playa Larga, auto před rozpadnutím, ale o to víc na to řidič šlape. Jsme rádi, že ve 4 odpoledne jsme na místě. U silnice už na nás čeká Lucy (zařídil to Julio) a říká nám česky ahoj. Vede nás před dům, ze kterého vyjde Kubánec jak poleno a vyrazí nám dech plynným “čau, já jsem Pepík”. V 90. letech pracoval 4 roky v Mostě a po návratu začal ubytovávat hodně Čechů, tak mluví pořád krásně. Od Pepi se dozvídáme, že dřív si prací pro stát vydělali s manželkou 50 CUC (=50 USD) za měsíc, dneska se díky pronájmu mají líp a dokonce si už vydělali i na letenku do Čech, kam se chtějí letos podívat. Pepík má ve svém domě plno, což nás mrzí, ale jeho sestra (sousedka) taky pronajímá pokoje, tak nás ubytuje. Ta zase pro změnu jezdí každý rok do Kanady, mluví plynně anglicky a my najednou vidíme ty rozdíly mezi “obyčejnými” a bohatšími Kubánci. Domlouváme si zase domácí večeři a rychle se vyrážíme zchladit na nedalekou pláž. Cestou se stavujeme v kanceláři Viazul a zamlouváme si lístky na bus na zítřek. Playa Coco je skoro prázdná, písek bílý a moře křišťálové. Hned do něj skáčeme a na žízeň si dávám kokosový ořech, kterému tady říkají Coco loco (bláznivý kokos), protože je s panákem rumu:-) Zbytek odpoledne vegetíme na pláži. Večer máme doma zase hostinu – polévku, ryby, krevety, rýži a ovoce. Jdeme se projít do města, ale nikde nic není, jen jediné dva bary, tak do jednoho zaplujeme.

6. den – Cienfuegos

Dopoledne si ještě jdeme užívat moře, protože bus nám jede až v půl 3. V poledne nás ale vyžene bouřka, tak se vracíme domů, balíme věci a bicitaxi (cyklista šlape jak o život a ve vozíku před sebou veze pasažéry) jedeme na nádraží. Čas, který nám zbývá do odjezdu busu, trávíme návštěvou Museo de Playa Girón, které připomíná rok 1961 a nechvalně proslulou a zpackanou invazi amerických vojáků v Zátoce Sviní, kdy se Kennedyho vláda neúspěšně pokoušela svrhnout Fidela. Přísně utajovaná akce, naplánovaná CIA, byla bohužel odhalena kubánskými tajnými službami a invazní jednotky byly odsouzeny ke smrti. Před muzeem dnes stojí britské letadlo Hawker Sea Fury, které používaly kubánské vzdušné síly. Taky tady můžete vidět tank, další válečné stroje a zbraně české výroby.

Tentokrát jedeme klasickým velkým busem, který je sice pohodlný, ale překlimatizovaný, tak klepeme kosu. Za hodinu a půl jsme v Cienfuegos (doslova Sto ohňů), docela velkém městě, které založili francouzští imigranti a má být na břehu nejkrásnějšího přírodního zálivu v zemi. Ubytování tentokrát žádné nemáme a na nádraží se na nás okamžitě sesypou naháněči. Nenecháme se ukecat a jdeme do hostelu “Pepe y Isabel” podle průvodce, ale má plno, tak si tam aspoň domlouváme večeři. Posílají nás do spřáteleného hostelu na hlavní třídě Prado-Calle 37. Je to starý koloniální dům s velkým vnitřním dvorem, kolem kterého jsou umístěné pokoje. Mají volno, tak zůstáváme a zamlouváme si pokoj na 2 noci. Procházíme se po městě, které nám připadá dost zničené, nikde kromě náměstí není nic moc zajímavého. Oproti tomu co píše průvodce jsme dost zklamaní. Sháníme kancelář Cubanacán kvůli zítřejšímu výletu, ale mají otevřeno jen do 16 h, tak to musíme nechat na ráno. Mezi tím se dvakrát vracíme na pokoj, ale nikdy nám nejdou odemknout hlavní dveře do domu, tak musíme zvonit. Klučina, který nám chodí otvírat, si asi myslí, že jsme úplně leví. Pak už vyrážíme k Pepému na večeři, je tam dalších asi 10 turistů, každý musí říct, odkud je a jak se mu na Kubě líbí (skoro jak ve škole), panuje tam rodinná atmosféra. Z Evropy tam jsou novomanželé na svatební cestě, pro které má Pepé jako překvapení dort. Dávají všem kus ochutnat, takže se zase narveme. Pepé nás pak nechá, ať si projdeme celý dům. Má několik teras a z té úplně vrchní je výhled na celé město. Litujeme, že neměl volno. Kdybyste někdy jeli do Cienfuegos, ubytujte se u Pepého a Isabel. Ale asi to bude chtít rezervaci. Po večeři jdeme znovu do města, na náměstí u Parque José Martí v zahradě jednoho z domů hraje živá hudba a tančí se, tak si tam sedneme a pozorujeme ruch. Doma nám opět nejdou otevřít dveře a protože je dost pozdě, nechceme už zvonit, tak zaberu a … zámek vypáčím a urvu. A stejně musíme zazvonit. Ten pohled byste asi nechtěli vidět. Navíc klučík musel v půlnoci spravovat zámek, což se mu stejně nepovedlo.

7. den – Laguna de Guanaroca

Po snídani běžíme do města shánět někoho, kdo by nás vzal do zátoky Guanaroca, která je asi 15 km za městem. V cestovce prodávají akorát vstup do parku, ale dopravu si musíme zajistit sami a navíc se tam prý musíme dostat co nejdřív, protože pak už by nás tam nepustili. Kupujeme si teda samotné vstupenky a pak jdeme smlouvat ven s někým, kdo by nás tam odvezl. Mezitím ale běžíme domů si sbalit, protože město se nám nelíbí a druhou noc tu už zůstat nechceme. Bágly tam ale necháváme s tím, že si je vyzvedneme, až se vrátíme z výletu. Všechny taxíky stojí u hotelu Union a ani nám nedá moc práce někoho sehnat, všichni mají cenu stejnou. K zátoce přijíždíme ve chvíli, kdy vychází skupina s anglicky mluvící průvodkyní, tak se k nim přidáváme. Po asi 20 min chůze nasedáme na loďku (jen my dva a náš veslař, který má co dělat, aby nás utáhnul). Kromě menší skupiny plameňáků, několika pelikánů a kormoránů a jednoho kraba nic nevidíme. Navíc je zataženo a chvilkama sprchne. Zpátky od vody jdeme zase za výkladu průvodkyně o tom, co kde roste, žije a tak, což bylo zajímavý, ale jinak tenhle výlet moc pozitivně nehodnotím. Kdybychom k laguně nejeli, nic by se nestalo.

V Cienfuegos se necháváme vysadit na busovém nádraží a rezervujeme si lístky do Trinidadu na 16 h. Zbývající 3 hodiny využijeme na prohlídku zajímavosti kolem Parque José Martí. První zastávkou je Teatro Tomás Terry, které zdobí stropní fresky a carrarský mramor, pak katedrála s francouzským vitrážovým oknem a Casa de la Cultura Benjamin Duarte. Dům se sice teprve opravuje, ale má krásné schodiště a z terasy můžete vystoupat na věž, odkud je parádní výhled na celé město. Můžete jít i do Museo Provincial nebo Palacio de Gobierno, ale my už na to nemáme čas. Od parku jdeme ulicí Santa Isabel, kde jsou různé obchůdky a stánky, k přístavu, projdeme hlavní třídu Prado, dáme si pozdní dost hrozný oběd ve státní restauraci a míříme na nádraží. Je tam zmatek, davy lidí a přes půl hodiny čekáme frontu do kanceláře prodeje jízdenek. Nechte si tady dost času, protože nám to málem ujelo. Na Kubě si totiž můžete udělat rezervaci jízdenek, ale koupit si je můžete až v čas odjezdu, takže si vlastně frontu vystojíte dvakrát.

Míříme do Trinidadu. Bus jede něco málo přes hodinu. Na nádraží je opět plno naháněčů, ale my se vydáváme hledat ubytování sami. Skoro v každém domě je casa particular, ale buď mají plno, nebo je to drahý nebo hrozný. Hledáme už hodinu, navíc se spustí pěkný liják, ale nakonec máme štěstí a natrefíme na Taniu, která bydlí s rodiči. Pokoj je do zahrady, ve které je i posezení, Tania umí trochu anglicky a všichni jsou milí, tak po víc jak hodině hledání není nad čím váhat. Po vybalení a sprše jdeme hned prozkoumávat město a s překvapením potkáváme manželský pár, s kterým jsme se potkali před pár dny ve Viñales. Ve stánku si s nimi dáváme mojito, povídáme, co kdo mezitím zažil, co děláme doma a tak. Pán je Angličan, ona Polka a on by si povídal podle mě až do noci, ale po dvou vypitých mojitech se rozdělujeme a každý jdeme svým směrem. Ostatně to není naposled, co se s nimi potkáváme. To ale v tu chvíli ještě netušíme, stejně jako to, že vypitá mojita (nebo spíš ledy z nich) se zřejmě stala osudným pro mého kluka. Pokračování tady.

Kuba – praktické informace

Kuba je největší ostrovní stát v Karibiku. Na délku má 1200 km a na šířku místy až 190 km. Co se dá stihnout za 8 dní? Jaké jsou naše zkušenosti? Jak je to tu s penězi, ...

Více

Cestopis po Kubě (2. část)

8. den - Trinidad Dnešní den nezačal dobře. Hned ráno přestane odtékat WC a mě nenapadne nic lepšího, než už i tak plnou mísu (naštěstí jen plnou vody:-)) znovu spláchnout, takže se najednou voda začne hrnout ...

Více

Mohlo by se Vám také líbit

Málaga – prosluněné město dvou slavných rodáků

Córdoba – město kontrastů provoněné pomerančovníky

Na čem si pochutnáte v Litvě

Šumava