Jihovýchodní Srbsko – co dělat

Srbsko, stát v centru Balkánského poloostrova, je turisty zatím opomíjené. Zřejmě to bude komplikovanou historií plnou válek a povstání, možná srbskou mentalitou, ze které máme (úplně zbytečně) respekt. V každém případě je to stát plný středověkých i novověkých památek, stát s fantastickou gastronomií založenou na čerstvých surovinách, stát, kde narazíte na nečekané přírodní krásy, milé a přátelské lidi a balkánskou dechovku, která vás chtě nechtě zvedne ze židle. Vyražte sem a dostanete víc, než očekáváte.  

Srbsko je rozlohou o trochu větší než Česká republika a my jsme měli jen ukrutně krátké 4 dny na to, abychom poznali a viděli co nejvíc. Letěli jsme z Bratislavy do Niše, což je město na jihu Srbska. Let byl krátký a bezproblémový (na rozdíl od D1), za hodinu už jsme dosedali na druhém největším letišti v zemi. Nečekejte ale kdo ví jaké terminály a velký provoz. Letiště je to opravdu malé, s jediným gatem a odbavovací přepážkou. Tady nehrozí, že by vám letadlo uletělo, protože posádka letadla přesně vidí, kolik lidí ještě čeká ve frontě na security a dokud všichni neprojdou, letadlo čeká.

1. den

Naším cílem je tentokrát příroda (kromě jídla, což už je u mého kluka standard). Přistáváme v pátek odpoledne, z domova máme přes internet zamluvené auto a z letiště vyrážíme rovnou ven z města. Míříme na východ, do horské oblasti Stara planina (Staré hory), která tvoří hranici s Bulharskem. Vesnice a lidi po pár desítkách kilometrů pomalu řídnou a mizí, stejně jako hezká asfaltka, a protože na nás zbyl Fiat Punto, nejpomalejší auto srbských silnic, máme dost času kochat se okolní krajinou. Po 70 km dorážíme do cíle naší dnešní cesty, malé vesničky Balta Berilovac. Ubytování máme na první noc zajištěné z Čech, penzion Babin Zub. Jediný široko daleko. Na zahradě sedí paní domácí, která nás okamžitě běží vítat a spustí na nás srbsky. Rozumíme každé desáté slovo. Ukazuje, ať si jdeme sednout ke stolu a za chvíli už před námi stojí voňavé kafe a v mističce něco sladkého (později zjišťujeme, že je to šíleně sladké ovoce, které paní domácí sama nakládá. Takový náš kompot). U stolu už sedí starší manželský pár, který se nám naštěstí představuje anglicky. Paní je ale Srbka, její manžel Skot a do Babina Zubu jezdí pravidelně několikrát za rok odpočívat, což se ukáže jako dobrá věc, protože nám dají spoustu tipů na okolní výlety a ona nám pomáhá se domluvit s paní domácí. Na večeři s námi sice nepočítala, ale vůbec nemá problém s tím, nám něco uvařit a dokonce nám dá vybrat ze dvou jídel – kuřete nebo plněného zelného listu. Bereme druhou možnost. I když kuře, co si dali naši noví kamarádi, vypadá skvěle, listy jsou dokonalé. Během hodiny máme úplnou hostinu, včetně domácího vína, rakije a dezertu. Můj kluk se tetelí blahem. Během večeře děláme plány na další dny a rozhodujeme se, že zítra pojedeme na východ slunce na vrcholky hor.

2. den

Opravdu vstáváme ve 4.30 h za úplné tmy. Kdo mě zná, ví, že to je výkon, protože já ranní ptáče fakt nejsem. Autem jedeme půl hodiny horskými serpentinami až do míst, kde silnice končí (Planinarski dom babin Zub). Jsme skoro 1.800 m n.m., na vrcholcích je ještě trochu sněhu. V zimě se tady totiž lyžuje, z dálky vidíme několik lyžařských vleků. Auto necháváme na parkovišti a ještě asi kilometr jdeme pešky do kopce až ke skalám. Pomalu začíná vykukovat sluníčko a my v tu ránu máme pod sebou celé údolí jako na dlani. Kousek od nás je nejvyšší hora Srbska, Midžor (2.169 m), která leží přesně na hranici s Bulharskem. Dá se na ní vylézt a byla by to hezká celodenní túra, jenže my tolik času nemáme, takže si uděláme jen menší okruh po planině, pokocháme se kvetoucími krokusy a v 9 h už jsme zase zpátky v údolí na snídani u paní domácí. A zase si nacpeme pupky.

Po snídani se loučíme s našimi kamarády a na jejich doporučení jedeme na nedaleké vodopády. Jsou kousek za vesnicí Kalna, směrem na město Pirot. Nemůžete je minout, protože jsou hned vpravo u silnice, kde je i parkoviště. První vodopád Bigar je docela vysoký a uvidíte ho už z auta. Určitě ale vyražte asi 15 minutovou procházkou k dalším vodopádům, které jsou ukryty v lese. Je to spíš taková kaskáda různě rozvětvených vodopádů. Voda je průzračná, vytváří malé tůňky a jezírka, kolem rostou stromy a keře. Je to malý ráj na Zemi. Až si vodopády prohlédnete, pokračujte ještě po cestě dál do kopce a před vámi se objeví nádherná louka s menším pravoslavným kostelíčkem sv. Onufria a domem “poustevníka”, který žije úplně o samotě a o kostel se stará.

Naším dalším cílem je Zavojsko jezero v horách. Navigace nás provádí malými vesničkami, zastavujeme se u několika dalších vodopádů, kocháme se krásnou přírodou a pozorujeme místní nelehký život. Na polích jsou jen staří lidé, kteří dřou do úmoru. Potkáváme starého pasáčka ovcí, vidíme spoustu rozpadlých a opuštěných domů, staré muže ručně orající pole. Najednou ale cesta končí, takže se musíme vrátit a k jezeru jedeme přes město Pirot. Náš průvodce (freytag&berndt) píše, že jezero je dlouhé 17 km, široké 300 m, s nejhlubším bodem 70 m. Prý tady má být zajímavý ptačí svět, hodně zvířat a neobyčejné rostliny. Na místě ale zjišťujeme, že kromě rybářů tam není nic. Navíc se jezero nedá objet a má málo přístupových silnic, takže tam chvíli bloumáme a vyrážíme stejnou cestou zpátky do města Pirot. Je to město známé výrobou hliněné keramiky a koberců. Koberce mají tradičně geocentrické ornamenty v červené, modré, žluté a bílé barvě, keramika je převážně žlutá, zelená a hnědá. My se jdeme podívat k Momčilově pevnosti, která leží v hezkém parku a má být volně přístupná. Jenže v době naší návštěvy se opravuje a je zavřená, takže se projdeme jenom kolem ní a zase jedeme dál.

Zatím nevíme, kde budeme dneska spát, ale pořád máme dost času, tak míříme na Leskovac. Asi po 30 km vjíždíme do menšího města Babušnica, které je docela živé. Protože jsme cestou žádné ubytování nepotkali a před námi jsou jen další malé vesnice, rozhodujeme se, že přenocujeme tady. Ale je to docela oříšek. V celém městě je podle mapy jeden jediný “hotel” Nina a dá nám docela zabrat, než ho najdeme. Kdybyste se tady někdy vyskytli, hledejte fotbalové hřiště. Stojí hned u něj. Ve stejné budově je i restaurace, kde není ani noha, servírka s kuchařkou sedí u stolu a hulí tak, že je přes dým pomalu ani nevidíme. Jsou z nás docela vykulení, turisty tam asi moc nemají. Lámanou angličtinou servírky se domluvíme na ubytování, i když pokoj je zatuchlý, smrdí kouřem a je v něm zima. Ale jinou možnost nemáme. Hned vyrážíme do města a těšíme se na večeři. Jenže další háček. Všude samé bary nebo obchody, ale restaurace žádná. Až u autobusového nádraží na jednu narazíme a hned tam jdeme. Vevnitř sedí jen 3 místní chlapíci u piva. Ale čísník je milý a ochotný. Trochu nás trápí jídelníček v azbuce, takže se ptáme na jediné jídlo které známe – pljeskavica a čevapi. Hurá, mají. O hladu nebudeme. Po večeři se ještě stavujeme v místním baru, kde hraje živá hudba a poprvé vidíme mladé lidi. Když se vracíme na náš “hotel”, nemůžeme věřit vlastním očím. Restaurace praská ve švech. A to jsme se tady báli najíst. Dáme si teda aspoň ještě víno a zmožení padáme do postelí.

3. den

Po snídani vyrážíme (načuchlí kouřem) opět na cestu. Už včera jsme si všimli ukazatelů na kostel sv. Petky, ráno ho za městem vidíme zas. V domnění, že to bude něco velkého a krásného, sjíždíme z hlavní silnice. Asfaltka přejde v prašnou cestu plnou výmolů a ukazatele končí. Jsme uprostřed lesů, kde není nic, jen jeden statek. Z něj po chvíli vyjde pán, který se nás hned ptá (samozřejmě srbsky), kam máme namířeno a naviguje nás ke kostelu. Prý ale cesta není sjízdná, je to tak 10-15 min pešky. Vyrážíme do prudkého kopce, ale ani po půl hodině nenacházíme nic. Bloudíme, procházíme další a další cesty, ale kostel nenajdeme. Jsou tu ale krásné výhledy na Starou planinu a daleký Babin zub, kde jsme ještě včera ráno byli. Po hodině to vzdáváme a jdeme zpátky k autu. Čeká nás necelých 70 km na jih k Vlasinsko jezero. Doporučovala nám ho ráno servírka v našem “hotelu”, prý je to oblíbená výletní oblast. Pravda je, že už samotná cesta je zážitek. Šplháme nahoru a dolů z kopců, projíždíme horské serpentiny, obdivujeme krásně opravené kostelíky a malé vesničky. U jezera je tentokrát živěji, jsou tam i nějaké možnosti ubytování, kotví tam loďky a lidi dělají pikniky. V sezóně tam asi bude rušno a bude se dát koupat. V tuhle dobu tam ale není moc co dělat, tak pokračujeme dál směrem na jih.

Nakonec dojedeme až skoro k hranicím s Makedonií, kde se v krásném údolí řeky Pčinja a v úpatí horského masivu Kozjak ukrývá Klášter Prohor Pčinjski. Když budete sjíždět z hor, budete mít na celé údolí a klášter krásný výhled. Celý areál (kostel, dva bytové domy a mlýn) je rekonstruovaný  a už z dálky vypadá nádherně. Když ale vejdete do kostela, vyrazí vám to dech. Původní klášter byl vybudovaný v 11. století byzantským císařem Romanem IV. Diogenem a zasvěcený sv. Prohoru. V 18. století byl klášter zničený zemětřesením, dnešní podoba je z 19. století. S námi je v kostele jenom jeptiška, která bez přestání předčítá z Bible. Interiér kostela je dřevěný a bohatě malovaný. Kostel obklopuje velká upravená zahrada s dřevěnou zvonicí, kvetoucími kytkami a keři. Celý areál je otevřený od brzkého rána až do osmi do večera. V okolí jsou i turistické stezky, ale na ty už nemáme čas. Rozhodně vám ale návštěvu tohoto místa doporučuju. Jako byste se najednou vrátili do jiného století. Klášter má i svoje webové stránky, ale jsou jenom srbsky v cyrilici, tak nevím, jestli vám to bude něco platné. Kdybyste se chtěli podívat, můžete tady.

Vyjíždíme z hlubokého údolí a míříme zpátky na sever do města Vranje (asi 30 km). Dojíždíme už docela pozdě a máme opět problém najít ubytování. Podle mapy najdeme jediný hotel ve městě, ale když k němu dojedeme, je zavřený. Už asi hezkých pár let. Bloudíme městem a hledáme nějaké cedule s ubytováním. Konečně najdeme hostel, který je otevřený a dokonce z venku vypadá hezky. Samozřejmě jsme jediní, tak se bez problému ubytováváme. V pokoji už je to s kvalitou slabší, vypadává klika, podlaha není moc čistá, v koupelně je trochu plíseň a zjišťujeme, že neteče teplá voda. Ale jsme rádi, že máme střechu nad hlavou, nic neřešíme a jdeme do města. Všude to žije. Ulice plné lidí. Proti horám je to najednou velká změna.

4. den

Máme před sebou poslední den, který se snažíme využít na maximum. Dopoledne procházíme Vranje a jeho památky. Město dříve bývalo pod nadvládou Turků, která skončila až v roce 1878, vznikla zde řada mešit a turecké lázně a duch Orientu tu přetrval dodnes (ať už v architektuře, gastronomii nebo samotných obyvatelích). Až do poloviny 20. století bylo Vranje rozvíjejícím se městem s řadou továren (textil, výroba cigaret), ale špatná hospodářská situace země vedla ke krachu a dneska nezaměstnanost ve Vranji patří k jedné z nejvyšších v celém Srbsku (dle wikipedie). O tom jsme se sami přesvědčili, když i během dopoledne byl ve městě čilý ruch, všichni courali městem, posedávali po lavičkách a klábosili. My se jdeme podívat do hlavního pravoslavného kostela Saborna crkva, který je v centru města. Interiér je opět dřevěný s vyřezávanými a barevnými nebo zlatými freskami. Přes okna procházející paprsky ranního slunce tomu dávají krásnou atmosféru.

Procházkou (asi 1,5 km) míříme k symbolu města, Bílému mostu. Byl postavený v roce 1844 a váže se k němu smutná legenda. Psal se rok 1844, kdy se dcera místního bohatého muslimského velmože zamilovala do pasáčka ovcí. Milenci se spolu začali scházet a otec začal svou dceru sledovat, až ho jednoho dne nechtíc zavedla na schůzku se svým milým. Otec oba milence zastřelil. Umírají dcera otce poprosila, aby za peníze z věna nechal na tomto místě postavit most, což otec udělal. Mě osobně most nijak neuchvátil, spíš naopak. Byl posprejovaný, okolí neupravené (ač mělo patřit k elitním částem města), cedule (v arabštině a turečtině), která se měla vázat k legendě, chyběla. Jen pár kroků od mostu najdete kostel Sv. Petky (Crkva Svete Petke). Ten první v horách jsme nenašli, tenhle bez problémů. Je to asi nejmenší kostelík, jaký si dokážete představit. Místní legenda tvrdí, že se v přilehlé zahrádce nachází zázračný pramen, který pomáhá při problémech se zrakem. Za necelých 10 min dojdeme k dalšímu kostelu Sv. Nikoly. Byl sice zavřený, ale je na kopci a budete mít výhled na město. Další památkou ve městě jsou už zmiňované turecké parní lázně, které pocházejí z konce 17. století a střídavě se v nich koupali ženy a muži. Navštívit můžete i Pašin konak (Rezidence Paši), v níž dříve bývalo třeba gymnázium nebo radnice, dnes je tady muzeum. Do muzea jsme nešli, ale zvenku aspoň můžete vidět, jak vypadá typická balkánská stavba s přízemím a jedním patrem se zdmi z hlíny, na kterou se později nanášelo vápno. Tím naše prohlídka Vranje končí a jedeme ještě asi 5 km nad město, kde je zřícenina hradu Markovo Kale (Markova pevnost). Původně ho založil byzantský císař Justinián už ve 4. století a podle legendy tady pobýval kralevic Marko, legendami opředená balkánská postava nebojácného hrdiny.

Pokud byste měli čas, navštivte nedaleké termální lázně Vranjska Banja (cca 10 km od Vranje). Jsou to lázně s nejteplejší vodou v Evropě. Voda prý dosahuje 94 až 110 stupňů a uvaříte si v ní vajíčko (místní to prý dělají). Kromě toho, že je voda vařící, má léčivé účinky. Je mírně alkalická a bohatá na síru. Léčí revmatismus, kožní a neurologické problémy. My bychom se tam vydali rádi, ale už nemáme čas. Musíme se vrátit do Niše (cca 120 km). Cesta je jen kousek po dálnici, pak po okresních serpentinách s docela hustým provozem, takže nám zabere dvě hodiny. V Niši jedeme do centra, dáme si poslední oběd a rychlou procházku kolem řeky a pak už míříme na letiště. Jak už je asi naším zvykem, přijíždíme na poslední chvíli, ale protože je jenom jeden gate a security, není kam spěchat.

Co říct na závěr? Srbsko mě mile překvapilo, vlastně spíš nadchlo. Vřelými lidmi, neexistující masovou turistikou a nádhernou přírodou. Určitě se sem vrátím a nebude to jen na čtyři dny.

Praktické rady a tipy

Cestování

Půjčení auta je levné a bezproblémové. Sice nás všude všichni předjíždějí, což není jen naším pomalým autem, ale i stylem balkánského řízení, který neovládáme, a temperamentem, který nemáme. Místní řidiči nejsou agresivní, nervózní a netroubí na nás, ale mají svá pravidla – předjíždějí na plné čáře, do zatáčky, semafory neřeší a parkují, kde je napadne. Silnice v Srbsku jsou kapitolou samou pro sebe. Krásný asfaltový povrch najednou bez varování přejde ve štěrkový, dírám se nebudete stačit vyhýbat a nakonec budete rádi, že vaše auto nejede rychle, protože stav silnic to ani neumožňuje. I když je pravdou, že místní řidiče ani žádná díra nebo štěrk nezarazí. Každopádně se řízení tady nemusíte bát, jen to chce dávat trochu větší pozor.

Ubytování

Srbsko (alespoň to jižní a východní) není na turisty ještě připraveno. V horské oblasti Stará planina byste s ubytováním neměli mít problém, tam jsme viděli označených apartmánů nebo penzionů dost. Pak už to bylo slabší, byli jsme rádi, že jsme vůbec něco našli. Pokud nemáte nervy na to, že budete hledat na místě, zajistěte si ubytování předem.

Ceny

Srbskou měnou je dinár (mezinárodní zkratka RSD). Kurz v dubnu 2018 byl následující: 100 RSD = cca 21,50 Kč. Protože tady není rozvinutý turismus, je  všechno levné. Uvedu jenom pár základních příkladů cen.

letenka Bratislava – Niš – seženete už od 20 EUR (zpáteční) s Ryanair
půjčení auta – 20 EUR na 3 dny
benzín (1 l) – 147 RSD
ubytování – 10 EUR/os/noc
voda (1,5 l) – 50 RSD
cola (0,5 l) – 60 RSD
víno (1 dcl) – 50 RSD
pivo – 100 RSD
káva – 30 RSD
burek – 90 RSD
palačinka – 150 RSD
zeleninový salát – 100 až 150 RSD
grilované kalamáry – 590 RSD
pljeskavica – 200 RSD

Mohlo by se Vám také líbit

Málaga – prosluněné město dvou slavných rodáků

Córdoba – město kontrastů provoněné pomerančovníky

Na čem si pochutnáte v Litvě

Šumava